Žít dlouho a blaze.

Dovolím si parafrázovat klasika: Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, otcovství pro mě bylo jasná volba.

A teď beze srandy - nikdy jsem si v životě nebyl ničím tak jistej jako tím, že jsem chtěl bejt táta. Ať už za tím byla jakákoliv motivace (o tom třeba jindy).

To se mi díky Bohu splnilo. A s dětma přišlo i něco, co jsem dřív vůbec neřešil - čas. V mnoha podobách. Ale s věkem se to víc a víc stačí směrem… jak říkal Mistr Yoda “Myslet na budoucnost.” (Qui-Gon by oponoval, že to ale nesmím dělat na úkor současnosti… a opět se potvrzuje, že všechno co jsem kdy potřeboval do života mě naučily Hvězdný války.)

Zpátky k tématu ale! Vidím svýho tátu, jak stárne. Zdraví mu nedovolí být s klukama tak zapojenej, jak by chtěl. Moji dědové už tu ani jeden nejsou…; a mě dochází, že ono stárnutí se vlastně děje už teď i mně.

Nikdy jsem svý tělo moc neřešil. Bral jsem ho jako samozřejmost. S postupem času ho začínám čím dál tím víc vnímat jako něco, o co se musím fakt ale starat. Zvlášť, pokud chcu bejt přítomnej nejen teď, ale i za dvacet, třicet let.

No, a tak jsem se nechal ukecat od kamaráda a začal s ním chodit do posilovny. Chápete to? Já. Po osmnácti letech v posilovně.

A proč? Ne kvůli vzhledu. Ne kvůli výkonům. Na to sere pes.

Proto, že bych chtěl tady bejt pro kluky co nejdýl.

Nejen jako táta, ale jednou třeba i jako děda právě jejich dětem.

Je zvláštní, jak tě rodičovství donutí přemýšlet v úplně jinejch horizontech.

Jak dlouho vydržím? Nevím. Možná i proto to píšu takhle ven. Aby nebylo tak jednoduchý vycouvat.

Píšu to večer. V klidu.

Až kluci usnou.